Jsem posedlý příběhy, díky nímž se věci vymaní z anonymity dnešní doby. Když získáš přes 200 let starý trám z roubenky, když narazíš na půdě na kus dubu, který tu ležel zapomenutý přes 30 let, když si z cesty po Africe přivezeš velký špalek mangového dřeva (a další dva nacpeš do krosny svým spolucestujícím), když narazíš na buk zasažený bleskem a jeho dřevo je protkáno pavučinou spálených cestiček, ...k takovým věcem prostě nemůžeš zůstat chladný.
Těším se na každý nový příběh, ...na každý nový kus dřeva, který protne mou cestu. A třeba i tu tvou.
Když tvoříš celý život v digitálním světě (grafický design, fotografie, video,...), přijde moment, a je to asi i věkem, kdy si uvědomíš, že se ochuzuješ o další smyslové vjemy jako dotek nebo vůně fyzického materiálu. Navíc v tobě stále častěji hloubá červíček, jestli by jsi to vůbec rukama uměl.