Anomálie a odchylky od "normálu"

Spára, prasklina, zarostlá kůra, vypadlý suk, cestičky po červotoči, ...tohle vše se standardně, u sériové výroby, považuje za vady dřeva. U ručního soustružení je to naopak krásná anomálie, která dodává dřevu charakter a jedinečnost.

Když mám štěstí a něco takového objevím, vždy složitě řeším, jak s tím co nejlépe naložím. Mohu prasklinu pouze vyčistit a u dekoračních předmětů ji nechat na obdiv v maximálně přirozeném stavu. U užitných předmětů to ale bude nepraktické. Mohou se tam zachytávat zbytky potravin a prachu a bude to komplikovat údržbu.

Ale i u dekoračních předmětů může vzniknout situace, kdy z estetického hlediska je lepší spáru vyplnit a třeba ji tak i více akcentovat a učinit z ní středobod designu celého předmětu.

Tato myšlenka není nic nového pod sluncem. Už ve starém Japonsku vznikla umělecká technika zvaná "Kincugi" - opravování rozbitého porcelánu - prasklin v keramice, pomocí laku smíchaného se zlatým nebo stříbrným práškem. Její filosofií je chápat vady a nutné opravy jako součást historie, užívání a opotřebovávání předmětu. Jsou to vepsané příběhy z života dané věci - nic, co by se mělo zakrývat a maskovat. Proto opravená místa jsou naopak, často až teatrálně zvýrazňována.

Já mám svou vlastní filozofii založenou na střídmosti. Dřevo, které samo o sobě kreslí nádherné a neopakovatelné obrazce, nepotřebuje zlato ani stříbro. Když už se rozhodnu praskliny vyplnit, míchám si přírodní dřevný prach s pojivem. Spáry plním černou, bílou nebo jemně krémovou pastou - vždy v "tak akorát" kontrastu s okolní plochou. Neschovávat, ale ani hlasitě nekřičet.

Zachovám příběh dřeva, ale nepovyšuji ho nad dřevo samotné.