Brousím lidským sádlem

Tuhle větu říkal jeden starý truhlář na penzi. Děda vtipálek pokaždé za větou udělal dlouhou dramatickou pauzu, jednou rukou vytáhl pomačkanou krabičku cigaret z kapsy montérek, našpulenými rty vylovil startku bez filtru a druhou rukou hledal v protější kapse zapalovač. Během těch dlouhých vteřin si poťouchle vychutnával můj vyděšený výraz. A když konečně podruhé potáhl z cigarety a vyfoukl dým, pokračoval: "...nemyslím samozřejmě skutečné lidské sádlo, ale opravdovou ruční práci. Tu neviditelnou dřinu, při které hubneš a ubývá ti sádlo." "Brousíš lidským sádlem," usmál se, jak mě doběhl a já si oddechl. Bylo mi pět.

Od té doby jsem od něj slyšel o broušení lidským sádlem ještě nesčetněkrát. Nikdy jsem mu tu upřímnou radost v očích nezkazil. Hráli jsme malé divadlo podle nevyřčených pravidel - já předstíral, že nevím, že mi to už říkal, a on, že neví, že vím.

Děda truhlář tu už není, ale jeho větička mi zůstala vrytá hluboko v paměti. Až s přibývajícími zkušenostmi (a léty) člověk zjistí, že chytrá hlava a citlivé prsty, dotýkající se přímo dřeva, odvedou lepší práci než ta nejdokonalejší oscilační bruska.

Nesmíš moc tlačit, musíš vždy po létech, vmáčknout nehtem malý, přehnutý kousek brusného papíru a brousit a brousit... do každého rohu, do každé štěrbiny, až tě budou brát křeče do prstů a nehty budeš mít ubroušené k bříškům prstů.

Stojím ve své dílně, nechávám odpočinout prstům a čekám, až ustoupí křeč. Myslím přitom na dědu a uvažuji, kolik jsem na tomhle kousku dřeva spálil sádla. A když už mě konečky prstů odmítají poslouchat a křeč neustupuje, přichází ten správný čas vám povědět historku o tom, jak brousím lidským sádlem...