Dobré ráno Tokio!

Po 16 hodinách v sedačce letadla a 4 hodinách v sedačce na letišti v Tchai-pej na Tchaj-wanu konečně přistáváme 60 kilometů východně od Tokia na mezinárodním letišti Narita.

V Praze je půl sedmé ráno, ale tady je půl druhé odpoledne. Opravuji tedy: "Dobré odpoledne Tokio!

Proclení a propuštění míříme do Tokia. Unavení a usezení se rozhlížíme po okolí a nasáváme okénkem mikrobusu úplně novou atmosféru země.

Z vesnice až na největší město světa

Tokio (v překladu východní hlavní město) je, se svými témeř 40 miliony lidí, největší město na světě. Pravda, trvalo to pár set let a ani původní malá rybářská vesnice se tenkrát nejmenovala Tokio, ale Edo. Pár dřevěných domků a lidí živících se rybolovem a zemědělstvím.

Zásadní změna přišla v roce 1603, kdy si vojenský vůdce Tokugawa Ieyasu vybral Edo za své sídlo a založil tu šógunát – místo, odkud se skutčně vládlo Japonsku. Šógun řídil celou státní správu, rozhodoval o daních, vojsku, zákonech i zahraniční politice. Císař, formální vládce, seděl v Kjótu a psal básně.

O sto let později už mělo Edo kolem milionu obyvatel, čímž dokonce předběhlo i tehdejší Paříž a Londýn. I přes svou velikost to bylo město plné úzkých spletitých uliček, dřevěných domů, čajoven, divadel kabuki a tržišť. Edo se oficiálně přejmenovalo na Tokio až v roce 1868, kdy byla obnovena moc císaře. Císař Meidži ukončil šógunát a přenesl císařský dvůr právě sem.

Nové jméno vzniklo jednoduchým přehozením slov bývalého hlavního města Kyo-To na To-Kyo.

Tokio za dalších 250 let narostlo do všech stran, včetně výšky a hloubky. Stovky mrakodrapů šplhají k nebi, zatímco v zemi pod nimi praská ve švech další "město" – několikapatrová síť metra. Vítá nás svět, kde je všechno o krok napřed – a přesto tu každý najde chvilku na úsměv a poklonu.

První pocity z Tokia?

Ticho (většina aut jsou elektromobily). Budovy jdou do výšky a staví se na každém malém kousku země. Ale vůbec se z těch stavebních prací nepráší. Neslyšíš je ani pracovat. Jen vidíš nad sebou, v dalším rozestavěném mrakodrapu,  mravenečky v bílých stavebních helmách. 

Spousta japonců jezdí na obyčejných kolech – po chodníku. Po silnici se jezdí vlevo, na chodníku, kde je zrovna skulina mezi chodci. Všichni jsou hrozně ohleduplní. Jen my se jim motáme. Zatím jsme jejich “míjející se systém” nepochopili.

A fakt tu všichni, …ale úplně všichni, čekají u přechodu na zeleného panáčka! Takže zdrceně čekám s nimi :(

——-

P.S. Je půl jřetí ráno. Už nemůžu spát. Je to klasický jet lag nebo za to může ten litr a půl zeleného japonského čaje, co jsem vypil? Nesvítím, abych nebudil Hanku a jen si píšu poznámky do telefonu. Je toho tolik a je to tak intenzivní, že mám strach, abych si vše pamatoval. Nové vjemy rychle vytlačují ty “hodinu staré”.

…vstáváme v šest ráno (…sakra, už za dvě hodiny) a budeme na nohou až do večera. Už teď vím, že toho ponocování budu litovat.