Frontující Japonec – šťastný Japonec

K fenoménu frontujících Japonců bych se teď rád vrátil podrobněji a vypsal se i z několika nepochopitelných zážitků. Fronta na recepci, fronta na výtah (schody, které by odlehčily jsou zamčené), fronta na snídani, fronta na lístky, fronta u turniketů, fronta do vagonu, fronta z vagonu, fronta u výstupu, ... mám pokračovat?

Vystojíš frontu u vstupních dveří do restaurace a máš pocit, že sis odpykal všechny své hříchy z Čech, kdy jsi využil skulinu nebo příležitost a frontu sis zkrátil. Ne, tvé hříchy nejsou splaceny. Přijde další fronta – na objednání, ...a pak fronta na stůl.

Mazaní Japonci si na stůl odloží nějakou maličkost a tím je stůl pro ostatní obsazen. Mezitím vyrazí kamsi dál – frontovat. A ty bloumáš mezi "prázdnými" stoly a nemáš si kam sednout. Jednou jsem zkusil odsunout prázdný kelímek a sednout si k "volnému" stolu. V tu chvíli se objevil naštvaný Japonec a důrazně mě vykázal – vždyť tam přeci položil prázdný kelímek! Ptám se: "Kde byl v tu chvíli jeho pověstný klid a snaha o dosažení rovnováhy a harmonie?" :)

První japonská fronta už na letišti

Posedlost frontami jsem okusil už při příletu na letišti. Všichni známe ty kovové sloupky s nataženými popruhy co tvoří umělá esíčka a směřují tě k celnímu odbavení nebo kontrole zavazadel. Vlevo, vpravo, zase vlevo, ...kličkuji prázdným nalinkovaným koridorem a už už docházím ke konci fronty. V tom mě zastaví japonský dozorčí a koridor přede mnou popruhem uzavře a ukáže mi novou cestu vpravo. Říkám si: "to je od něj hezké, že mě tu nechce nechat čekat a posílá mě jinam – nejspíš k nově otevřené, prázdné přepážce".

Kdepak, já bláhový! Jen si proběhnu další prázdnou uličkou vlevo, vpravo a znovu se zařadím do stejné fronty. Proč? Nebylo to zbytečné? Nebylo. Japonec nemá rád "špunt ve frontě", má rád frontu v organizovaném a klidném "zenovém" pohybu. Dozorce ví, že je pro mě lepší postupovat raději tiše a spořádaně delší cestou, než se zastavit a tlačit na jednom místě.

Kdyby se soutěžilo ve frontování, Japonec získá všechny tři medaile – zlato, stříbro i bronz. Čekání ve frontě je naprosto dobrovolné. A často i zbytečné. Pro Japonce je fronta známkou kvality a pokud se čeká, znamená to, že to musí stát za to.

Kdybych chtěl dělat v Japonsku reklamu pro podporu prodeje, fotil bych jen fronty s logem firmy.

Žádné předbíhání. Žádné "jen se zeptám". V metru, na eskalátorech, před bankomatem – všude vznikají spontánní řady lidí, kteří se seřadí tak přirozeně, že by mohli jít vzorem tučňákům.

Mám pocit, že v některých případech nebylo ani na co čekat. Pokud se někde sejde víc než tři lidé, další automaticky stojí za nimi. Pro jistotu.

Fronta jako meditace

Zatímco já ve frontách zkouším, kde to půjde rychleji, zuřím, počítám vteřiny a v duchu si připravuji pasivně agresivní komentáře, Japonec stojí a… nic, jen klidně stojí. Občas možná čte, ale spíš jen tak existuje. V tichu, bez potřeby být první nebo rychlejší. Čím dál víc si myslím, že japonská fronta je možná jejich způsob, jak si na chvíli odpočinout.

Co se stane, když fronta není?

Japonci znejistí. Kam se mám postavit? Kam ukazuje šipka? Kde je značka "konec fronty"? A když už fronta vznikne, vždycky má organizátora, kužel, nebo aspoň někoho v reflexní vestě. Protože jinak by to byl chaos. A z chaosu vzniká neklid. A z neklidu – no prostě nic dobrého.

Jak tedy přežiješ japonskou frontu?

1. Přijmi, že to prostě bude trvat
V Japonsku se věci dějí pomalu a precizně. Rychlost tu není ctnost – trpělivost ano. Takže dýchej. Zhluboka. A přestaň kontrolovat hodinky každých deset sekund.

2. Nevymýšlej zkratky
Zapomeň na "omluvte mě, jen se zeptám" nebo "vždyť je to jen jeden croissant". Tady se na to nehraje. A Japonec tě s úsměvem upozorní, že konec fronty je tamhle vzadu – a udělá to tak zdvořile, že ti bude stydno po zbytek dne.

3. Nezabírej moc místa
Fronta je jako origami – přesná, skladná a minimalistická. Žádné batohy, rozhazování loktů nebo debatní kroužky. Stůj pěkně ve svém osobním prostoru, ideálně ve stopách, co jsou namalované na zemi.

4. Připrav si činnost
Kniha, podcast, hra na mobilu, ...jinak tě čeká tiché zírání do prázdna. Japonská fronta není místo k frustraci – je to bonusový čas na odpočinek.

5. Nepropadej panice, když nevíš, kam si stoupnout
Stačí chvíli pozorovat. Vždycky se najde někdo, kdo frontu zorganizuje – často úplně spontánně. A pokud váháš, řekni potichu "Sumimasen…" a ukaž zmateně rukou. Většinou tě přesně navedou.