Jak dva kolty u pasu

Cestování s fotografem je jiné ve všech směrech. Tahá spoustu zbytečných krámů, zastavuje tam, kdy by se mělo jít a naopak nutně potřebuje jít, když by se mělo odpočívat nebo dokonce jíst! A taky toho moc nenamluví, ...a když, tak si mluví jen pro sebe. Obchody se suvenýry, kavárny a všechny ty požitky, co si každý normální člověk při cestování dopřává, fotograf ignoruje. Snad jedinou výjimkou jsou tržnice. On sice nemá nádherné tričko a voňavé koření, ale má stejný úsměv na tváři a dokonce se i rozmluvil, ...tedy o tom, co se mu podařilo vyfotit. Ale my, když máme to skvělé tričko a sukni, tak si ho rádi poslechneme.

Jenže když fotograf vyrazí s druhým fotografem, je to ještě horší. Člověk by si řekl, že jsou to stejné nátury a že budou "na jedné vlně". Opak je pravdou. Ten chce zastavit tady, ten zas támhle. "Přeci nebudu fotit ze stejného místa, nebudu se opičit, ...navíc támhle je to stejně lepší." Vůbec nechápu ty společné fototripy, kdy se horda fotografů organizovaně vydá fotit. Pohnou se vůbec z jednoho místa? Stojí ty fotky pak za něco nebo je to jen patnáckrát to samé, ze stejného místa?

Fotograf buď vyrazí sám se sebou. To je obvykle bez problémů. A nebo do jisté míry rezignuje a nenaplánuje si tak náročné úkoly jako je "přinést deset nádherných fotografií, které tady ještě nikdo nikdy nenafotil a National Geographic mu za ně utrhe ruce". Z fotografické mise udělá misi objevovací. A najednou vyrazí ven, odlehčený jak od břímě zodpovědnosti za splnění zadaného úkolu, tak i od těžkého fotobatohu, ...bez očekávání a bez stresu. Dokonce se i po cestě rozmluví o nefotověcech a pak si dáte společně kafe a dobrý oběd.

Takže, když už si fotograf srovná hlavě, že společné cestování není fotografická mise, nastaví si "peace in mind" a začne přemýšlet, jak všechny ty fotověci zredukovat na naprosté, ale funkční minimum.

Nejbarevnější je to černobílé

Já, přesycen barevným světem, fotím v soukromí primárně černobíle. Dává mi to čím dál větší smysl, nutí mě to jinak přemýšlet a jinak se dívat, ...je to úplně odlišné od mých pracovních fotografií. K tomu používám monochromatický fotoaparát, který nerozkládá světlo do barevných RGB kanálů. "The best", co si můžeš přát pro černobílou fotografii. Jenže nejsem Ansel Adams, abych z amerických národních parků přivezl domů jen hromadu černobílých fotografií. Vlastně ano, já bych to fakt udělal, ale ne každý sdílí stejné nadšení pro šedou stupnici. Navíc, s rukou na srdci, sebekriticky přiznávám, že i já chci ty rudé skály v Monument Valley, ten barevný art indiánů. Vzdávám se. Rozum srdci říká, že bez barvy se tentokrát neobejdu. Ale udělat kompromis, vzít jen standardní zrcadlovku a pak to digitálně šoupat v Lightroomu do černobílé, ...to by byla černobílá zrada.

Ještě pár dní jsem to přetřásal v hlavě, než jsem se plně smířil s tím, že raději vezmu dva fotoaparáty a doma nechám dlouhé sklo. Jak dva kolty u pasu, cowboy v Monument Valley s monochromatickou Leicou na jednom boku a Sony bezzrcadlovku na druhém. Ostatní musí být už jen drobnosti - samospoušť, polarizák a přechodový ND filtr pro Alfu a přechodový ND, žlutý, oranžový a červený filtr pro Leicu. Společně se pak budou dělit o lehký stativ. K tomu ještě drobné čistění optiky - štěteček, ofuk a mokré ubrousky na optiku, což je do písčitých pouštních míst dost dobrý nápad. A hele, ...vzpomněl jsem si na dlouhé sklo, co zůstává doma. Tím úplně odpadla nutnost měnit objektivy a riziko zanesení prachu na chip. Teď mě to dlouhé sklo přestalo trápit úplně a červík v hlavě nadobro dovrtal.

Právě z Aliexpressu dorazil "povolovák kouslých filtrů" - takový nedůvěryhodný kus plastu. Jestli tohle má něco zaseknutého povolit, ...to spíš povolí tohle. Ale šup s tím do báglu. Pro jistotu.

V "chodícím báglu" to musí být rychlé a praktické. Né tak rychlé, jako pro reportáž nebo street fotografii, kde je správný moment v mžiku pryč, ale praktické a pohodlné, aby tě to nezdržovalo. Batoh bude jen jeden a musí tam být i oddělené místo na další věci. Separovat jídlo a vodu od fotověcí asi nepotřebuje větší vysvětlování.

Stáhnout z půdy a oprášit všechny možné i nemožné fototašky a fotobatohy, co jsem za ta léta nastřádal. Tohle je malé, tohle je velké, tohle je nepraktické, tohle fakt né, ...šmarjájózef, vždyť já nemám žádnej bágl!

Při cestování letadlem platí - všechno cenné nahoru, do kabiny. Jestli váháš a máš pocit, že se ti do kabinového zavazadla už nic dalšího nevejde, podívej se, s jakou láskou a péčí se zavazadla nakládají do letadla. Po téhle zkušenosti zázračně najdeš další místo ve svém palubním batohu, ...nebo v kapsách, ...nebo na krku, ...nebo v příručním zavazadle své drahé polovičky.

Na komplikované cestě s přestupy, počítej i s tím, že tvé zavazadlo s klidem nastoupí do jiného letadla, dá si samostatný okružní let a za tebou dorazí až po pár dnech. Drobnou radost ti možná udělá statistika, že málokdy se ztratí úplně, ale čekat na nej v hotovém pokoji, zvlášť, když už jsi měl být na další cestě, se ti chtít nebude. Zkušení cestovatelé dokonce používají distribuční metodu a mezi sebou si vyměňují i oblečení. Pokud nedorazí tvůj kufr, máš u souseda alespoň náhradní tričko a trenky. Když nedorazí kufr kolegovi, má naopak pár věcí on u tebe.

Tenhle trik jsem při letu do Keni ještě neznal a když mi nedorazila krosna, stál jsem v Mombase jen v propoceném triku a kraťasech z letadla. A zůstal jsem v nich ještě týden. Tři dny jsem vyčkával, ...pak jsem začal prát. A kdo řekne, že si tričko koupí, neví, že africké velikosti na mě nejsou.

Když konečně padne finální rozhodnutí ohledně fotobatohu, zbývá do něj přihodit ještě pár náhradních baterií, karet, nabíječek, káblů, čtečku karet a malý externí SSD na zálohy, ... a samozřejmě iPad, přes který se to vše propojí. ...jo, málem bych zapomněl na nabíječku do zapalovače v autě - pro dobíjení čehokoliv při hltání dlouhých mil amerického jihozápadu.

Dopnutím zipu poslední kapsy nastal fotografický klid a všehomír. 

----------

P.S. Takže se můžeme v příštím článku podívat třeba na špeky při půjčování auta, jak roztočit kolo štěstí platby kartou u bezobslužné čerpací stanice, nebo doplnit trochu finanční gramotnosti a zjistit, že moje kretitka je debitka (a že jsem debil a neřešil to dřív) a že odměnou mi za to bude další kopa nevyžádané legrace.