Jak fotograf k soustruhu přišel

Když tvoříš celý život v digitálním světě (grafický design, fotografie, video,...), přijde moment, a je to asi i věkem, kdy si uvědomíš, že se ochuzuješ o další smyslové vjemy jako dotek nebo vůně fyzického materiálu. Navíc v tobě stále častěji hloubá červíček, jestli by jsi to vůbec rukama uměl.

Dlouho jsem hledal to pravé: "Musí to být tvůrčí ruční práce, kde mohu využít estetické cítění. Musí to být přírodní materiály". Zkoušel jsem řezbářské workshopy abych se ujistil že, stejně jako sochaři, mám i trochu prostorové představivosti a umím do dřeva vyřezat třeba obličej nebo postavu ve správných proporcích.

Ale díky mému perfekcionismu, který je dobrý sluha, ale špatný pán, často ve své práci až úchylně dbám na symetrii a čistotu a hodně se trápím, než se tam dle osobních měřítek dostanu. Řezbářství nebylo to pravé. Výsledky byly fajn, ale osobně mi to nedávalo to uspokojení, co jsem hledal. Spíš to byla tvorba cestou boje a vyčerpání.

Malý soustruh z druhé ruky

Vůbec mě nenapadlo, že se nadchnu ručním soustružením dřeva. Proto, když jsem před 8 lety koupil z druhé ruky malý ruční soustruh, nic jsem si od toho nesliboval. Spíš jsem to viděl jako další slepou cestu. Obával jsem se, že mi neposkytne dostatek tvůrčího prostoru, že to bude "všechno do kulata" a že to bude jen stroj podobně, jako pila nebo vrtačka.

O soustružení jsem nevěděl vůbec nic. Ten malý soustruh byl slabý a spíš to byla taková hračka. Ale když se na to podívám zpětně, bylo to pro mě obrovské štěstí. Tahle hračka mi velkoryse prominula většinu začátečnických chyb. Když jsem příliš rychle nebo špatně přiložil dláto, slabý soustruh se zastavil a nevyrazil mi ho z ruky. Větší věci jsem do něj neupnul, takže nehrozilo veliké riziko, že mi to při velikých otáčkách vylítne ze soustruhu a zraní mě to.

A já začal hltat všechna soustružnická videa na YouTube a zkoušel jsem, co jsem viděl. Zapojil jsem se do různých soustružnických skupin na sociálních sítích a začal si psát s lidmi po celém světě.

Soustružníci se totiž dělí na dvě skupiny

Ta první, obrovská skupina, to jsou mistři v oboru. Znají hodně pracovních postupů a technik, ale jejich výrobky se mi nelíbí, protože jim často chybí estetická a výtvarná hodnota. Nevidí to a bez citu kombinují věci, které k sobě nepatří. Jejich cíl je pochlubit se tím, jak zvládli složitou techniku například u vnitřního soustružení vázy.

Ta druhá, menší skupina soustružníků, kam patřím já, se dostala k soustružení přes design. Ví, co chtějí, vidí to ve své hlavě, ale nemají znalosti, jak se ke své vizi dopracovat. A ti se snaží učit od té první skupiny a to, co se naučí, použít na to, aby šli svou vlastní cestou. Jsou to kreativci, mušky přelétavé a často nemají tolik trpělivosti, aby se dopracovali do stavu, kdy ovládají soustruh natolik, že splní jejich přání. Když to brzy nedostanou, hodně jich po několika zklamáních odchází zkusit něco jiného. Já vydržel, asi i díky tomu nešťastnému perfekcionismu, který mě nutil udělat to znovu a líp :)

Nejdřív soustruh, pak dílna

Malý soustruh mi už nestačil a já pořídil velký - profesionální. Ten už chyby neodpouští. Znovu říkám, jak moc jsem rád za ten malý, co byl ke mě v začátečnické fázi tak shovívavý. Na velký soustruh jsem si musel nechat postavit i malou dílnu :). Do ní pak přikoupit i pásovou pilu na přípravu polotovarů a neposledně postavit i velký dřevník, kde mi dosychá dřevo. Dřevo musí schnout pomalu, takže od momentu, kdy přivezu domů kus krásného kmene, trvá 3 - 6 let, než reinkarnuje do mísy, vázy nebo jiného výrobku.

Krása je, že tuhle práci neuspěcháš

Na začátku jsem neměl suché dřevo a snažil se dobu schnutí zkrátit agresivním sušením, ale většina dřeva pak byla spíš na topení. Dnes už mám vybudovanou sít přátel a známých, kteří ví, že se zabývám uměleckým soustružením a dají mi vědět, když se objeví v jejich okolí hezké dřevo. Díky tomu jsem se dostal k nádherným kusům ořechu, dubu, platanu, jilmu, olše, ... Oni za to ode mě vždy dostanou něco pěkného :). Často se stává, že třeba lidé, co měli na zahradě "ořech, co sázel pradědeček", ale dnes už strom není v kondici a musí být z bezpečnostních důvodů pokácen, mi věnují dřevo za to, že jim "jejich strom" vrátím zpět ve formě mísy na stůl. A tím žije strom a vzpomínka na předky s nimi dál.

Soustružím jen z vybraného tvrdého dřeva z hezkou kresbou. Kolem jednoho výrobku je spousta času a energie, proto si pečlivě vybírám i počáteční materiál. Několik hodin soustružení, pak pár hodin povrchové úpravy a následně několik vrstev přírodních olejů a vosků. Co kus to originál. Každý kus dřeva, co mi prošel rukama, má svůj příběh a historii.

Stále se posouvám dál a poslední dva roky se učím ovládnout i sklo (řezat, brousit, leštit, pískovat,...). Byl jsem na workshoupu upcyklace skleněných láhví. Naučil jsem se, co jsem potřeboval a dnes už kombinuji dřevo i se sklem. Mám tuhle ušlechtilou kombinaci čistého skla a kresebného dřeva hrozně rád. A když k tomu přidám i povznášející pocit, kdy přetvořím třeba skleněnou láhev od vína na krásnou vázu, dostávám neskutečnou satisfakci, kterou jsem tak dlouho hledal.