Mé stružiny jsou všude se mnou

Dřevo je zázračný materiál. Nenajdeš druhý stejný kus. Každý má svou osobitou kresbu a své specifické anomálie. Z tvůrčího pohledu je to skvělá věc - pracuješ s jedinečným materiálem. Pokaždé je jiný. A pokud navíc pracuješ rukama, nikdy neuděláš druhou věc naprosto stejně. To dělají jen stroje. Zanecháváš za sebou krásné lidské odchylky - stopy po člověku.

Ty další stopy - drobné kousky dřeva, které za sebou zanecháváš jsou už méně poetické.

Víš, jak se říká pilinám a hoblinám, když neřežeš ani nehobluješ? Když soustružíš, drobné kousky dřeva, co odletují do všech koutů dílny se nazývají stružiny. Dláto na rovné ploše odkrajuje dlouhé kudrlinky, které se jako háčky zachytávají a houpou na pracovní lampě, na policích, na nástrojích, v pavučině u stropu, ...

Z právě upnutého, nerovného dřeva sněží drobné štěpky. Ve světle lampy vypadají jako glitry. Blyští se a snáší dolů jako sníh. Postupně pokrývají soustruh, podlahu, pracovní stůl a vše, co je na něm.

Mám stružiny ve vlasech, v nose i v uších, …v zavázaných botách, v zapnutých kapsách, ale i mezi prsty v ponožkách, v rukavicích, ...a v hrnku s kafem. Kafe se dá pít i s nimi. Ty velké přecedíš zkrz zuby a vyplivneš.

Stružiny poletují vzduchem a přistávají do kožichu Sofie, která pod soustruhem trpělivě vyčkává, až jí kopnu míček. Když soustružím, nohy mám přeci volné! Z kožichu pak trousí, kudy chodí, ...jak vodník vodu z šosu. - cestou do chalupy, v chodbě, v koupelně, v kuchyni,...

Huňatého kožichu se stružiny pustí, jen když samy chtějí. Ty umanuté, zamotané v chlupech, jedou s námi až do Prahy.

Mé stružiny jsou všude se mnou.