Neděs Japonce
Děsit Japonce si mohou dovolit jen oblíbené srnky a jelínci sika. Ale o nich bude jiný článek. Dostal jsem totiž otázku: "Jsou Japonci opravdu tak odlišní, jak se o nich píše?"
Jaká je definice Japonce a japonské mentality? Mám vůbec právo pouštět se do analyzování japonské povahy na základě dvoutýdenního pobytu na ostrovech vycházejícího slunce? Jistěže ne. Tenhle článek je víc o mých subjektivních pocitech a nasbíraných vjemech v duchu tohoto blogu – "převážně nevážně".
Hlavně nanarušovat klid a rovnováhu
Zde je mých 6 pravidel pro bezpečný kontakt s Japoncem (japonologové mi prominou :)
1. Neděs Japonce zíráním
Japonec považuje stálý oční kontakt za známku agrese, nátlaku nebo naštvanosti. Naopak – vyhnout se přímému očnímu kontaktu je výraz úcty. Už japonské děti se od malička učí dívat ostatním lidem na krk, ne do očí. Mé české "koukám se lidem do očí, protože jsem upřímný" tu překládají jako "hledím ti do duše a jdu ti tam udělat pořádek".
2. Neděs Japonce podanou rukou
Jestli mu chceš přivodit selhání srdce, poplácej ho po ramenou nebo rovnou obejmi :) Fyzicky se dotknout cizího člověka je u nich faux pas. Japonci jsou extrémně odtažití, často i mezi sebou. A k cizincům to platí dvojnásob.
3. Neděs Japonce socializováním
Pustit se s Japoncem do řeči ve frontě, v kavárně nebo – nedejbože – ve výtahu? U nás příjemně vyplněný čas. V Japonsku sociální atak. Oni nejsou zvyklí na small talk s cizími lidmi. Nečekané zděšení zamaskují úklonou a rychlým únikem.
4. Neděs Japonce slovem "ne"
"Ne" je konverzační výbušnina. "Ne" se nikdy neříká. "Ne" je nezdvořilé a zraňující. A "ne" se nečeká ani od tebe.
Takže místo slova "ne" budete tancovat mezi frázemi typu: "To bude asi trochu těžké.", "Ještě si to promyslím.", "Teď zrovna to není ideální…", "Budu o tom uvažovat."
...nebo i japonsky překvapivě kreativní: "Použiji to jako inspiraci do budoucna." a "Pozitivně to zvážíme."
Není to nádhera? Všechno je to jasné "ne" :)
5. Neděs Japonce zkratkami
Čára na podlaze se nepřekračuje, ve frontě se čeká na tlapičkách namalovaných na zemi, šipka se následuje. Nezáleží na tom, že je chodník prázdný – když je tam šipka doleva, tak prostě jdi doleva a nebrblej.
6. Neděs Japonce přemírou kreativity
Na všechno je v Japonsku schválený postup a návod je posvátná listina. My Češi jsme kreativní a rádi obcházíme pravidla. Možná se to s námi táhne ještě z dob socialismu, kdy nic nikde nebylo, a tudíž se hledaly kutilské alternativy. Když nemám tenhle šroubek, vezmu tenhle, trošku ho přibrousím, trošku víc zatlačím – a hele… je tam a drží to! Pro Japonce? Nemyslitelné. Ten raději dva dny počká, než dorazí správný šroubek.
----------
Všechny tyto odlišnosti vyvažují dvě typicky japonské vlastnosti, které nám cizincům život naopak usnadňují:
Proslulá japonská zdvořilost a pohostinnost vůči hostům
Ztratil ses v metru, neumíš si koupit lístek nebo třeba jen sháníš sušenky, které by tady v šestipatrovém obchoďáku měly někde být?
Požádáš Japonce o radu – a z Japonce se stane "Japonec na čestné misi"… sehnat sušenky!
Okamžitě přeruší rozdělanou práci a poklusem vyrazí mezi regály. Běžíme za ním a snažíme se držet krok. Daří se nám to až do chvíle, kdy Japonec po několika marných pokusech zjistí, že rovněž neví – a požádá dalšího Japonce. Oba se pak rozeběhnou, každý jiným směrem.
V okamžiku, kdy se nám ztratí z dohledu, to vzdáváme a jdeme si svou cestou. Vždyť – když nekoupíme tady, koupíme jinde.
Uplyne deset minut – a najednou, při odchodu z obchoďáku, přiběhne odkudsi náš Japonec a podává nám sušenky. Hluboce se ukloní a jde si po svém. Mise splněna.
----------
P.S. V té rychlosti jsem nestačil ani poděkovat. Děkovné "arigatō" mi totiž parkuje v hlavě hned vedle slova "harakiri" (rituální sebevražda), proto se musím velmi, opakuji velmi, kontrolovat a vždy dopředu ujistit, co vypouštím z úst.
A tak bych snad dodal ještě poslední pravidlo:
Neděs Japonce jazykovým přehmatem