Jedno pivo a jednu kérku, prosím!

Atmosféra baru – 30 čtverečných metrů, které otevřením vchodových dveří okamžitě smáznou tvé představy o baru.

Je to za malými, nenápadnými dveřmi schovaná hospůdka, která přežila a uchovala si ráz hospody IV. cenové kategorie. Zlé jazyky říkají "jedová chýše", ale spíš se bály a nikdy si netroufly vzít za rozviklanou kliku.

Necítím k ní přehnané sympatie. Je jiná. Je svá. Není tu, aby na hostech vydělávala, je tu pro hosty. Pro ty stálejší, co už ví, že když proniká štěrbinou pode dveřmi slabé světlo, je otevřeno. Ale je tu i pro ty, co zavítají jen občas – třeba po těžkých dnech, semletí komerčním soukolím, a chtějí na chvilku vklouznout do alternativního světa syrového undergroundu.

Je tu i pro mě, když s plastovým kyblíčkem a Sofií na vodítku vyrazím pro tři točená (a někdy i jedno od cesty – než v kyblíčku spadne pěna). Těch patnáct minut na stojáka u baru funguje jako rychlonabíječka – opadne únava, zbystří se znovu smysly a zlepší nálada.

Přes pár pivem ulepených stolů a různorodých křesílek, na kterých střídavě leží psi (ano, jsou tu extrémně "dog-friendly") nebo pololeží odvážní hosté, tě přivítá přátelská atmosféra, okamžité tykání a nádherný pocit, že tady nikdo nesoudí a není souzen.

Zatímco čekám, až se mi naplní kyblíček, Sofie prošmejdí kouty, přečte psí noviny z letitého pelíšku pod stolem a z druhé psí deky u automatu se šipkami.

A já mezitím sleduji politický dialog mezi mladíkem, co přes den po Břevnově spravuje internety, a starším pánem, co nejspíš přes den spravuje koupelny a záchody. Kývnou a snaží se mě vtáhnout do hovoru. Jenže to by pak bylo na víc piv a žádnou smysluplnou práci bych už neudělal.

Jejich dialog střídavě přehlušuje zpěvačka doprovázená dvěma trumpetisty. Saxofon si prý odskočil na záchod.

Nepřekvapí ani tatérka, co sem právě přijela za prací

Natáhne se přes barový pult, omyje si v dřezu s půllitry ruce a prohodí pár slov s Jaruškou – dámou za barem, co nás má dnes všechny na starost.

Mezitím si naproti balením cigarety krátí čekání pán. Jeho ruce se v průběhu času postupně zaplnily inkoustovými vzpomínkami. Troufám si říct, že ani jedna nepochází z tatérského salónu. Proč taky – jde o atmosféru a autenticitu. Dnes se tady na stole vpichují pod kůži tři šestky.

Chce se mi ještě chvilku zůstat a zjistit, proč právě tři šestky. Chci se zeptat tatérky na nejbizarnější místa, kam kdy jela tetovat. Chci ještě slyšet další song… jenže musím zpátky domů, kde na mě čeká selekce fotografií z dnešního photoshootingu.

———

P.S. Je půl šesté ráno a spolu s ranním sluncem proniká k mé posteli zvuk soprán saxofonu a trubky. Vezmu Sofii, rychle vklouznu do pantoflí a jdu se podívat, kdo mě tam dole z parku tak příjemně budí.

A tak se znovu potkali dva, co ještě nešli spát, s jedním, co už nejde spát.

Dobré ráno, dobrou noc.