Silnice po které se nepospíchá

Byl by hřích nevěnovat samostatný článek Route 66, Matce cest a legendární americké silnici. Člověk nemusí být nutně pravověrný motorkář, aby v životě nezaslechl slova: "The Mother Road".

Motorkáři se při těchto slovech podlomí kolena a v zasněném okamžiku se teleportuje na horkem sálající asfalt, po kterém v jeansové bundě bez rukávů, v koženém sedle svého chopperu, ujíždějí ke vzdálenému horizontu. Napříč Spojenými státy hltá kilometry, opájen americkým duchem svobody. Tento cíl si v sobě nosí každý motorkář a doufá, že alespoň jednou v životě...

Ale Route 66 nebyla původně rájem svobodných motorkářů. Vznikla z čistě praktických důvodů - aby jako transkontinentální tepna přepravila lidi - pracovní sílu, dál na řídce osídlený západ. Spojení Chicaga a Los Angeles - východu se západem, zhmotnilo podbízivé myšlenky na nové pracovní příležitosti a lepší život. Stačilo jen naložit "svých pár kufrů", nasednout do auta a vyrazit vstříc novým možnostem, stejně jako před lety první osadníci na vozech taženými koňmi.

Díky Fordově sériové výrobě byla auta dostupná širokým vrstvám a Route, 66 brzy po svém otevření v roce 1926 nabídla obrovský komfort cestování napříč kontinentem - přes 8 států a 3 časová pásma.

Farmáři, obchodníci, vojáci... všichni, co po "šestašedesátce" cestovali, se potřebovali najíst a přenocovat. Motely, kavárny, restaurace, obchody a benzinové pumpy rostly jako houby po dešti a americká cesta číslo 1 začínala praskat ve švech. Přetížená, jen 2,7 metrů široká silnice procházející centry měst začala být kontraproduktivní a nebezpečná.

A tak se na konci padesátých let začalo se stavěním nové sítě mezistátních dálnic zvaných "Interstates". Dálniční úseky postupně nahrazovaly starou silnici 66, až ji v roce 1985 zcela vyřadily z provozu. Slovo z oficiálního rozhodnutí: "...decommissioned" ji navždy smazalo z americké dálniční sítě.

Bez pár kilometrů, 4 000 km dlouhá, možná nejslavnější silnice světa, by za dva roky oslavila sto let. Za svých 60 let provozu se stala legendou. Říká se, že se po ní svezl alespoň jednou každý Američan. Kromě přepravení milionů lidí se stala inspirací a námětem mnoha knih a písní (Chuck Berry, Rolling Stones, Depeche Mode,...). Zahrála si ve filmech i televizních seriálech a ovlivnila americkou kulturu natolik, že i dnes žije a dál se buduje duch její slávy.

Znovu ožívají útulné restaurace s nostalgickými neonovými nápisy a opravují se historická dopravní značení pro ty, co se nesmířili s cestováním po moderních rychlých dálnicích.

Přestože dnes už oficiálně neexistuje, po jejich sjízdných úsecích se prohání svobodomyslní motorkáři, ale i lidé, jako jsme my, co nikam nespěchají, chtějí na chvíli ujet od každodenních starostí a nechat se vést dlouhatánským asfaltovým hadem, přes prérie a pouště, přes indiánská území Nového Mexika a Arizony, za novými zážitky nebo jen za poklidným vyčištěním hlavy.

—————

P.S. My se dnes s Route 66 loučíme. Projeli jsme její krásnou část: Albuqueque - Gallup v Novém Mexiku a Winslow - Williams - Seligman v Arizoně. Jeli jsme v místech, kde ji dnes nahradila moderní i40, ale i po původních, stále sjízdných úsecích s původním drkotavým asfaltem, lemovaným dřevěnými sloupy elektrického vedení. 

Míříme nahoru, do Utahu…