Šlo by to i bez hodin?

...a bez minut a bez vteřin?

Na pustém ostrově by mi stačil východ a západ slunce za horizontem. To mezitím by byl jen den nebo noc, světlo nebo tma. Jednoduché, jako život na prázdném ostrově. Ale jsme lidé, v klidu dlouho nevydržíme a tak přemýšlíme a plánujeme a realizujeme...

Takže bych si na tom pustém ostrově za pár dní nejspíš zapíchl klacek do písku a vyrobil sluneční hodiny. A začal přemýšlet a plánovat...

Pro život v lidském společenství, už hodiny dávno nestačí. Potřebujeme nutně minuty a vteřiny - abychom toho co nejvíc stihli a byli alespoň o vteřinu rychlejší.

"Přítel čas", rozdělený do titěrných vteřinových dílků se stal "nepřítel čas". A my s ním zoufale bojujeme o ty naše vyvzdorované, vydupané minuty a vteřiny.

Aby se boj s časem nezdál tak stresující, řekl jsem si, že vyrobím hodiny, na které se budu rád dívat - čím častěji, tím lépe.

Ručně, poctivě a bez stresu. Ze dřeva královského dubu, majestátného platanu, neoblomného akátu, ušlechtilého ořechu a po dálkách vonícího mahagonu, ... z krásných kusů ušlechtilého dřeva, co rostlo desítky let a na nějaké vteřině mu nesejde. Nic neošidím, každou část, každý detail, navzdory času, pečlivě promýšlím, plánuji a realizuji.

Vyrábím čas, do kterého se zamiluješ na první pohled. A budeš se těšit i na pohled druhý, ...a pak další a další. A možná ti znovu přestane vadit, že ti utíkají vyšetřené minuty a vteřiny.

P.S. Vteřinovka krouží po jemné kresbě mahagonového dřeva a hypnoticky svádí můj pohled. Minutovka si se mnou hraje a posouvá se tajně - vždy je o kousek dál, než s mým posledním pohledem a hodinovka jako by vzdorovala a odmítala se k této hloupoučké hře přidat.

Nikam nepospíchám, jen až příliš často odbíhám pohledem na čerstvě dokončené hodiny. Nemohu se vynadívat - ten absolutní minimalismus, co dokonale vyzdvihuje podstatu přírodního materiálu.