Tokijské policistky znají tvého psa i babičku

Když se řekne "policie", vzpomenu si na americké policajty v Utahu – statné ozbrojené chlapy v uniformě, neprůstřelné vestě a slunečních brýlích, vždy poblíž svého policejního auta. Nekompromisní, bez úsměvu, nereagující na mé pokusy o vtip nebo jakoukoli snahu se spřátelit.

V Tokiu a dalších japonských městech je realita úplně jiná – a často až neuvěřitelně milá. Narazíš tu na fenomén, který ti naprosto rozbije dosavadní představy o "mužích zákona".

Kōban je vždy "za rohem"

V Japonsku funguje unikátní systém kōban (交番). Je to malá policejní stanice, která slouží jako lokální základna pro policejní hlídky v určité čtvrti. Vypadá spíš jako kancelář nebo malý domek (někdy jen jedna místnost s pár čtverečními metry a držákem na kolo venku na chodníku) – často na rohu ulice, u nádraží nebo na rušnějším místě. V Tokiu je najdeš doslova na každém rohu – jen v metropoli jich je přes 1 200.

Odsud vyrážejí policisté a policistky do ulic. A protože je Tokio jedno z nejbezpečnějších měst světa, jejich práce není o honičkách a přestřelkách, ale o… vlastně o všem možném.

Ztráty a nálezy, pomoc a informace

Pomáhají dětem na přechodu, řeší ztracený telefon, hlídají park… a možná někomu donesou ztracený deštník až domů.

Kōban je hlavní místo, kam Japonci nosí nalezené věci – peněženky, mobily, klíče, ba i ztracené deštníky. Pokud něco ztratíš, je nejlepší šance, že to najdeš právě tady.

Lidé se do kōbanu běžně chodí ptát na cestu nebo na dopravní spojení. Policistky mají mapy, letáky a někdy i základní znalost angličtiny – právě kvůli nám turistům. Ale jak to už v Japonsku chodí, angličtinou se domluvíš hlavně rukama a nohama :)

V přelidněném, ve švech praskajícím městě se autem někdy ani nerozjedeš. Ale na kole projedou policistky všude – uličkami, mezi stánky i podél říček. Jejich kola jsou klasická městská "mamachari" – jednoduchá, spolehlivá a nenápadná, vybavená bločkem na zápisky, mapou své čtvrti, základní první pomocí – a někdy i samolepkami pro děti.

Ochránkyně bez výhrůžek

Žádný výslech nebo výčitky. Pokud se tě tokijská policistka na něco zeptá, pravděpodobně ti ještě poděkuje, že jsi jí věnoval čas. Místní lidé je znají jménem. Vědí, kdy mají směnu. Někteří jim nosí zelený čaj nebo domácí sušenky. A když se v okolí ztratí pes, bývá to právě cyklo-policistka, kdo ho první zahlédne.

Tyhle ženy mají přehled o celé čtvrti. Vědí, kde kdo bydlí, kolik má kdo dětí, který děda má sklony zabloudit, která paní často zapomíná klíče i které dítě se bojí přechodu.

Tokijské cyklo-policistky jsou ukázkou toho, jak vypadá bezpečí postavené na důvěře, ne na strachu. Nehoní pachatele, ale zdraví sousedy. Každý den sednou na své kolo a projedou svou čtvrť. A když se jako turista v Tokiu ztratíš? Kōban je vždy "za rohem" :)

-----

P.S. o focení (ne)dovoleném

Jediná věc, s níž jsem u cyklo-policistky neuspěl, byla prosba o možnost ji vyfotit. Nikoliv anglicky, ale výstižným gestem se zkříženýma rukama mi řekla "ne".

Ale co by to bylo za článek bez fotografie a cyklo-policistkách bez možnosti si je prohlédnout? Znovu poučen heslem street fotografa, že někdy je lepší se potom omluvit, než se nejdřív ptát, jsem na druhý pokus fotku přece jen udělal. Ještě teď se z toho cítím provinile.