Blog

Seligman je malé venkovské městečko v západní Arizoně, vlastně jen shluk drobných domků roztroušených podél silnice. Leží osamocené mimo hlavní dálniční tah. 456 obyvatel podle Wikipedie, jinak nic. Nic, kam až dohlédneš. Tak proč ho to nic dělá tak výjimečným?

... a pak tě bude pronásledovat, kamkoliv se pohneš, ve dne v noci.

Až na hranice s Mexikem. Takový je další plán.

Tahle věta, respektive její následky mě poslední dny už trochu zmáhají. Ale ať se sebevíc přemáháme, vždy jí někdo znás znovu vysloví.

Přejezd ze státu do státu není výrazná změna. Jen cedule u silnice a nic víc. Při troše nepozornosti si jí ani nevšimneš. Což se nám ostatně stalo při přejezdu z Arizony do Utahu. Navigátorka kouká do tabletu a říká: "My už jsme v Utahu? Vždyť jsme chtěli zastavit a udělat si fotku!".

The Valley of Gods odpočívá klidně a nerušeně ve stínu svého bratra Monument Valley. Návštěvnická centra, Hollywoodské westerny Johna Forda, reklamy, snadný přístup, vybudované turistické trasy a vždy připravení Navajo průvodci proměnili Monument Valley v místo, které dokonale zastínilo a marketingově převálcovalo jen pár desítek kilometrů vzdálené...

Za volantem sedmý den a asi tisíc mil. Brzy vstát, sbalit věci, na benzínce dotankovat až po víčko, zavíčkovat ledové kafe a se snídaní na volantu a mapou v tabletu vyrazit do nových míst.

Byl by hřích nevěnovat samostatný článek Route 66, Matce cest a legendární americké silnici. Člověk nemusí být nutně pravověrný motorkář, aby v životě nezaslechl slova: "The Mother Road".

Zjistíš, že víc, než nadpřirozený element opuštěných míst, převládají mnohem prozaičtější fakta. Zaniklé nebo opuštěné město se v angličtině nazývá "ghost town". Doslovný překlad je sice "město duchů", ale je to jen terminus technikus, který vznikl asociací s pocity prázdnoty, po tom, co lidé město opustí. To často zůstává smutnou připomínkou dob...

Kouzlo online check-inu. Přesto, že se nám podařilo zaregistrovat jen na první - hodinový let do Londýna, v Praze jsme se díky tomu vyhnuli obrovské frontě a rychle, u drop-in přepážky, zamávali našim zavazadlům. Bonusem máme v kapse palubní lítstky i na let Londýn - Phoenix a neuvěřitelně i Phoenix - Albuquerque.

Jsme opravdu ve Spojených státech amerických? Neuchvácen a tudíž ani nepolíben španělštinou, znám jen pár praktických slov z našich cest. Na vrcholku této tristně malé hromádky stojí "pollo" - kuře. Jedno slovo, sto způsobů a pokud prošlo tepelnou úpravou, byl to bezpečný způsob stravování na cestě Venezuelou, ať už ve městech nebo skromných...

Když se řekne Adobe a adobe, rozdíl neslyšíš. Vidíš ho až ve velikosti prvního písmene.

Spára, prasklina, zarostlá kůra, vypadlý suk, cestičky po červotoči, ...tohle vše se standardně, u sériové výroby, považuje za vady dřeva. U ručního soustružení je to naopak krásná anomálie, která dodává dřevu charakter a jedinečnost.

Tento článek je tak trochu o radách z druhé ruky, pošetilých plánech, úvahách a rozhodnutích - tady od břevnovského stolu.

Udělal jsem pokus a v rámci "oťukávání se" s umělou inteligencí jsem požádal, aby mi vygenerovala úvodní obrázek k tomuto článku. Buď už je tak pokročilá, že má implementovaný i smysl pro humor nebo si opravdu myslí, že se dřevo bělí stejně jako prádlo - na šňůře, na sluníčku. A tak mě alespoň inspirovala k názvu článku :)

Cestování s fotografem je jiné ve všech směrech. Tahá spoustu zbytečných krámů, zastavuje tam, kdy by se mělo jít a naopak nutně potřebuje jít, když by se mělo odpočívat nebo dokonce jíst! A taky toho moc nenamluví, ...a když, tak si mluví jen pro sebe. Obchody se suvenýry, kavárny a všechny ty požitky, co si každý normální člověk při cestování...

...ne do České Lípy, ale do české lípy. Dává to smysl?

Spontální rozhodnutí jsou nejlepší rozhodnutí. A nejinak tomu je i s cestou do Nového Mexika. Původně jsme totiž plánovali další cestu do Keni, spolu se svými keňskými znamými Judith a Phanuelem, co žijí zde v Čechách. Ale s Hančinnou bolavou patou, která se stále ozývá coby postcovidový následek, by to bylo jen velké cestovatelské trápení. Takže...

`To je rada, co? V době, kdy je čas přepočítávaný na peníze více než kdy jindy a pomalý rovná se neefektivní a prodělečný. Ale když tuhle větu občas přijmeš, pomůže ti se na chvilku zastavit a nadechnout nebo alespoň zpomalit a lépe vnímat čas strávený ve společnosti tak krásného a ušlechtilého materiálu, jako je dřevo.

Každou věc, vázu, mísu, hodiny,... vše co vyrobím, podepisuji tradičním způsobem, jak to dělávali staří mistři – nad ohněm rozpáleným železem, vedeným od srdce přímo do dřeva. Jemně se dotknu, s rozvahou zatlačím, a sleduji, jak se lehce zakouří. V ten moment se do dřeva vypálí nejen můj monogram, ale i má hrdost.

Dřevo je zázračný materiál. Nenajdeš druhý stejný kus. Každý má svou osobitou kresbu a své specifické anomálie. Z tvůrčího pohledu je to skvělá věc - pracuješ s jedinečným materiálem. Pokaždé je jiný. A pokud navíc pracuješ rukama, nikdy neuděláš druhou věc naprosto stejně. To dělají jen stroje. Zanecháváš za sebou krásné lidské odchylky - stopy po...

Na pustém ostrově by mi stačil východ a západ slunce za horizontem. To mezitím by byl jen den nebo noc, světlo nebo tma. Jednoduché, jako život na prázdném ostrově. Ale jsme lidé, v klidu dlouho nevydržíme a tak přemýšlíme a plánujeme a realizujeme...

Víš, že tyhle krásné labyrinty, jejich nepravidelné linie a tmavé kontury, jsou ve skutečnosti teritoriální hranice nakreslené různými koloniemi hub, bránící takto své zdroje?

Když tvoříš celý život v digitálním světě (grafický design, fotografie, video,...), přijde moment, a je to asi i věkem, kdy si uvědomíš, že se ochuzuješ o další smyslové vjemy jako dotek nebo vůně fyzického materiálu. Navíc v tobě stále častěji hloubá červíček, jestli by jsi to vůbec rukama uměl.